Sáňkování 2010

Paní zima se tento rok opravdu vyznamenala a byl by hřích nevyužít jejich nejmocnějších zbraní, kterými získá kontrolu nad celým krajem a přikryje ho bílým závojem. A díky tomu vznikla myšlenka KELTu na jeden velice nebezpečný a silně úrazový sport, kterému už letos chybělo málo a mohl být oficiálním extremním sportem v letošních Olympijských hrách ve Vancouveru. Byl ale vytěsněn, jako každý rok, docela nudným a pomalým sportovním kláním na čtyřbobech. Tímto silně freerajdovým sportem myslím sáňkovaní. Tým, který z řad Kelťáku usiloval o kvalifikaci se, byl devítičlenný. Dva důchodci, kteří jen pozorovali výkony ostatních, dvě vjerné tábornice, ze kterých bychom všichni chtěli instruktorky, velice zasloužilý táborník se svým skoroneviditelným a drobným,řekl bych, že doživotně nejmenším členem, užasným zpěvákem a recitátorem synem, naším úžasným rejžou a v poslední řadě světoznámá celebrita strejda Elvis se svou skoro ženou.

Celý trénink proběhl na proslulé sáňkařské dráze, kde pro svou atraktivitu se smí jen sáňkovat a lyžařům je vstup zakázán. Tato sáňkařská drahá leží na prudkém svahu hory Ondřejník. Najdou se i takoví co si sáňkařskou dráhu pletou s cyklistickou drahou, ale o těch se mi rozčilovat nechce. Nejnáročnější část pro mnohé bylo zdolání smrtonosného kopce směrem vzhůru, který se už podepsal na nejednom kotníku a ani si nechci představit kolik slivovice padne při výstupu na tento vrchol. Vždyť ani nejmenšího člena týmu jsem neviděl bez svačinky v ruce. A vypadá to opravdu komicky, když řídíte sáňky s rohlíkem v ruce a pusu máte plnou sněhu s rohlíkem. Tady by se hodil vtip s veselým cyklistou, ale jelikož sáňkujeme, tak bych si převzal jen ten příměr. Veselý sáňkista!

Po zdolání hory Ondřejník následoval rozjezdový trénink. Ten dal opravdu některým strejdům zabrat. Teda vlastně jednomu. Už samotné sáně, když vytahujete 10x až 20x na svah se podepíši na vaší kondici, ale když vám na nich ještě sedí veselý sáňkista s rohlíkem v ruce, tak to vás ten radostný pohled hnedka přejde. Věřím, že kdyby mohl, tak tam jezdíme dodnes. Ještě že toho tréninku nebylo zapotřebí tolik a před závěrečnou freerajdovou jízdou předcházelo občerstvení ve výškovém táboře. Vydatné občerstvení, nutno dodat, jinak si ten smrtonosný a hrůzou crčící svah vezme svou daň, jako u naších důchodců. Odvaha jim nedovolila jinak, než jít dolu opět pěšky.

Je tady závěrečná jízda, pro někoho muže být i poslední, ale vidina olympijské kvalifikace a první ceny stolařské pizzy je silnější. Jedeme! Celý tým vyrazil kupředu a jako poslední důchodci. První zatáčka byla nejkritičtější, sáňkařské ostří se tak zařízlo do sněhu, až po něm zůstala brázda dlouhá asi jako noční na táboře, když jdou všichni spát. První pařez úspěšně minut. Zatím míjíme mírnou a bezpečnou pasáž, kterou nám ale komplikují další pokušitelé Ondřejovického vrcholu. Ale musím pochválit jejich pud sebezáchovy, protože vždycky když slyšeli hlasité „POZOR!“ a řítící se sáně, obklopeny oblakem sněhu, jak se snaží brzdit a trochu to řídit, tak bez váhání skákali do dvoumetrových zavějí, aby nám uvolnili cestu. Jednou bylo dokonce ze zadu slyšet něco jako, „Ty vole sáně, tak to už jsem dlouho neviděl“. Druhý pařez neminut. Ještě než jsme stačili zastavit o pařez, udělal nejmenší člen kvalifikace ladnou rybičku vzduchem, aby nám uvolnil náraz do pařezu. Děkujeme. Sáně drží, tohle nás neodradí, jedeme dál. Další bezpečnější kousek dráhy a odskakující chodci do závějí je za námi. Čekáme na důchodce.

Poslední a nejnebezpečnější usek je před námi. Ve vzduchů visí napětí a jde vidět jak se konečně objevil strach v očích všech členů. I veselý sáňkař schoval rohlík. „Jedém“ ozvalo se a řítíme se svahem dolů. Třetí pařez minut, strom neminut. V sáních divně zapraskalo a zuby jsou v pořádku. To byla ale prda, „Jedém“. Tento poslední kousek byl opravdu freerajdový a smrt do očí opravdu přinesl všem. Tady už kolemjdoucí nemuseli skákat do závějí , stačilo jim se schovat za strom a patřičně toho využívali. Když všichni dojeli bez úhony se všemi končetinami a všemi zuby pod svah, byl ten správný čas na oslavu a veselý sáňkař si vytáhl svou svačinku. V tom se ujala teta, skoro Elvisova žena, kondičního výcviku nejmladšího a nejmenšího člena týmu a ukázala mu cestu z kopce po krásně štěrkem posypané cestě. Zatraceni chataři!

Tento výkon sice na olympiádu nestačil, ale zařadil se mezi jedny z nezapomenutelných zážitku, které jsem se svými přáteli KELŤáky prožil. Děkuji všem kteří se účastnili. A věřím, že takových to nezapomenutelných zážitků bude ještě více.